Napsáno na podzim roku 1998.
"Dejte do počítače program popisující všechny fyzikální zákony a nechte jej pracovat. Časem vytvoří virtuální svět existující v jeho paměti. Bude se vyvíjet podobně jako náš a jednou v něm snad vzniknou bytosti, které si budou schopny uvědomit existenci sebe sama a začnou svůj svět zkoumat. Budou jej považovat za skutečný, ne jen za pár 'kvintiliónů' zaplněných bytů roztroušených po pamětech počítačů jiného světa."
Takhle nějak to popsal Barrow v Teorii všeho. Dnes vidím, že to byla dost velká šílenost, když jsem začal vysedávat den co den do večera ve výpočetním centru naší školy a plnil disky svými daty, ale já se nechal nadchnout. Dostal jsem konto na Iris a překecal kámoše z jinejch škol o přístup. Vymýšlel jsem si. Webovská stránka. Málo místa na našich serverech. Kdybych prozradil svůj pravý záměr, tak by se mi vysmáli.
Po nocích jsem čistil mysl meditacemi a čtením o dalajlámovi. V laborkách jsem byl nervózní, rozbíjel byrety, pletl výpočty a vůbec lezl okolním lidem na nervy. Ale já věděl, proč to dělám. Nechal jsem se nadchnout nevrlej bratříčku z Karpat a objevoval svůj kruh poznání.
Konečně jsem program dopsal. (Ten večer jsem se vožral, ráno se probudil vedle Planetária, v ruce mapu hvězdný oblohy nastavenou na uplynulou noc, přede mnou byl vyhloubenej důlek s kuličkama. Spěchal jsem přes stromovku do školy. Málem jsem tehdy nestihl laborky.)
Nastal čas odpočinku. Kontrolovat SVŮJ SVĚT a pomyslně se inkarnovat do role boha čekajícího na první živou buňku, na Adama a Evu. A byly zkoušky a začlo jaro a všechno, všechno kvetlo, pravšechno. Karafiáty. Broučci. Princezny. I Fantomas. Mašinérie dalšího semestru se rozjela, převody klapaly, brzdy namazány.
Pak se růst dat začal zrychlovat na tolik, že naštvaní studenti museli každou chvíli odklikávat zprávu o přetížení sítě. Projel jsem svoje dílo. Ruce se mi klepaly... Byly tam! Několik organismů jevících známky života. Už mi zbývalo málo volného místa, byl jsem tedy nucen smazat část historie svého světa, aby se měl kde vyvýjet dál a znemožnil jsem tak oněm bytostem poznání původu svého universa. Stejně tak jsem zničil části "vesmíru", které byly nepodstatné a nemohly (aspoň jsem doufal) nějak ovlivnit vývoj těchto bytostí. (Definoval jsem v těch místech černé díry.) Celý proces se začal prudce zpomalovat s jeho rostoucí složitostí. Zatímco počátky po velkém třesku proběhly takřka bleskově, tak teď se vše začalo nekonečně vléci. I to byl důvod, proč jsem mazal vše zbytečné. Možná jsem tak "zabil" vznikající životy (Jsou tu uvozovky na místě?) v jiných koutech "vesmíru".
Jaro dosáhlo vrcholu. Končil duben. Trápil mne velký problém. Komunikace. Už třetí týden jsem činil marné pokusy o spojení se s tamními "bytostmi". Jen stěží jsem dokázal zjistit jejich slova, myšlenky. Ti lidé (ano, začal jsem jim tak říkat) se mi pletli dohromady v prostoru i v čase. Nedokázal jsem se soustředit na jednotlivce.
Procesor tvořil z bezcených čísel dějiny, války, mír, zrození, smrt. Roky ubíhaly před míma očima a já nedokázal zasáhnout, aniž bych něco důležitého nepoškodil. Teď jsem měl opačný problém než dřív. Celý proces zpomalit tak, abych jej stíhal vnímat. Chápat souvislosti. Mít možnost vše prozkoumat, než se mi všichni povraždí nebo je stihne nějaká "přírodní katastrofa". Zase titěrná práce. Zařazování dlouhých cyklů, nesmyslných odskoků a příkazů na nic - jen abych jejich čas přiblížil svému.
Polovina května. Zkouškové se blíží. Já smolil testy, na předtemíny nemyslel a rychle tam dolů, snad bude někde u "stroje" místo.
Pomalu mi vyvstávaly před očima hory, lesy, potoky. Hvězda oznamující den a tma vládnoucí nocí. Lidé. Vrazi. Šamani. Válečníci. Flákačí a proroci. Jak jsem jim viděl až na dno myslí, začínal jsem líp chápat náš svět. Pochopil jsem da Vinciho, Krista před ukřižováním, Buddhu, když se těsně před východem slunce vzdal svého hledání, Hérostrata, když zapaloval chrám bohyně Artemis. Pochopil jsem sám sebe a celé lidstvo dohromady. Byl jsem osvícen. Nebylo to zenové osvícení, ale něco velice podobného. Zvláštní splynutí s celým jejich světem i s naším.
Konečně jsem k nim mohl promlouvat v jejich myšlenkách. Vyvracet války, posilovat naději. Zasahovat "hmotně" jsem nechtěl. Nebyl jsem si jistý, jestli na to ještě mám právo. Jestli jsou pořád jen moje vlastnictví.
Začalo zkouškový. Skoro nic jsem neuměl, ale první zkoušku jsem měl hned za sebou. Nadhled nad životem? Začal jsem se obracet kamsi nahoru. Nad náš svět. Co když i my jsme jen pár bytů v nějakém počítači? Co jestli stačí stisk jednoho jediného tlačítka a všichni budeme zničeni do poslední molekuly? Jak to zjistit? Jak s nadsvětem navázat kontakt jestliže existuje?
Neměl jsem s kým se poradit. Byl jsem dlouho uzavřen do svých starostí a staří přátelé mi už dávno přestali rozumět. Radil jsem se tedy se svými "lidmi". Většina z nich mne neposlouchala, ale někteří mi uvěřili a přemýšleli se mnou. Byli to ponejvíce náboženští myslitelé, filosofové a vědci svého světa. Obohatili svá náboženství těmito myšlenkami. Jejich stoupenci jim uvěřili a začali s nimi hledat nový smysl bytí. Spojení s vyšším světem. Proč? Se mnou přeci již ve spojení byli...
Fyzikálu jsem udělal až napodruhý. Není to holt předmět pro flákače. A já měl času tak málo. Pak jsem na mém programu objevil něco hodně zvláštního. Začal totiž sám hledat volné servery a zkoušel se na ně napíchnout. Když se mu to povedlo, zkopíroval tam část sebe sama. A to vše bez mého zákroku. Co to mělo znamenat? Že by "lidé" ovládli program, díky kterému existují?? Nedokázal jsem si představit, jak by to bylo možné. Mohou byty, ze kterých se software skládá, si uvědomit existenci softwaru? Byly sto si uvědomit svojí duchovní existenci, tomu jsem ještě rozuměl, ale odhalit svou binární podstatu?
Ptal jsem se "lidí", ale odpovídali mi vyhýbavě. Je to prý součást jejich nového celosvětového náboženství. Přijali ho už úplně všichni. Ale jak se jim to povedlo mi neprozradili. Mluvili o tom, jako by to bylo to nejlehčí na světě. Jednodušší než ráno vstát a omylem se opařit čajem.
Udělal jsem organiku. Zbývala poslední zkouška. Už mě to všechno unavovalo. Začátkem července jsem měl odjet z Prahy a bál jsem se nechat svůj svět bez dozoru. Teď už jsem se nebál o to, že by jej mohl někdo smazat, když se u nás ve škole občas čistí disky, vždyť existoval rozptýlen po našem světě v několika kopiích, které mezi sebou vzájemně komunikovaly. Začínal jsem se bát sám o sebe, o náš svět. To, co jsem vytvořil, mi přerostlo přes hlavu a já nad tím ztratil kontrolu. Nezbývalo mi než čekat a snažit se nemyslet na to nejhorší.
Poslední zkouška. Když jí udělám, za pět dní odjíždím a pak děj se co děj. Celý dopoledne čekat na chodbě. Osamocen uprostřed davu tautologicky se přesvědčuje, že vše je v naprostém pořádku. Nervové vypětí. Pocit, že se něco děje. Divná předtucha. Něco víc, než jen neudělaná zkouška. Hlasy kdesi v podvědomí. Jsem na řadě. Tréma. Koktání....ale......dobrý, mám to.
....ale ten divnej pocit tu je pořád. Rychle dolů. Loguju se A........... ...........nic............. Prázdno. Celej můj svět byl smazanej. Všechno ostatní bylo na svém místě až na tu velkou "černou díru" na disku. Browsim si to po serverech, kde jsem objevil kopie. Prázdno. Jako by se sami smazali.
Vypínám stroj.
Pausa.
...ale vlastně je to tak dobře. Uklidňuju se. Mohlo to dopadnout daleko hůř, kdyby tu zůstali. Jdu pomalu domů. Mám prázdniny.
Celej tenhle školní rok co pro mne právě skončil, mně teď připadá hrozně divnej. Co jsem dělal? Skoro celej jsem jej prožil u klávesnice. Teď zase vidím kavky na ČVÚŤárně, Buddhu před východem slunce a nezletilýho dalajlamu při invazi do Tibetu. A kdesi hluboko, skoro až v podvědomí hlas. Znejistím. Slova mi připadají známá, často jsem je vídal na monitoru.
To není možný!
Ten celej mizernej svět se vypařil z computerů proto, že našel způsob, jak se dostat výš. Ne jen do našeho světa, ale rovnou do toho, co je nad námi. Tak je to přeci jen pravda...?
