Přednášející: prof. McGuffie
Cimrman často a rád šrouboval, a to především při opravách svého zánovního bicyklu. Na tom by jistě nebylo nic tak významného, každý z nás jistě občas s oblibou šroubuje, Cimrman však i při provozování fyzické činnosti přemýšlel. Povšimnul si, že šroubovákem otáčí vždy směrem doprava, tedy pravotočivě. Sám tento jev Cimrmana inspiroval k úvahám o pravé podstatě tohoto jevu.
Po roce a půl intenzivního šroubování a ještě intenzivějších úvah dospěl Cimrman k názoru, že člověk si informaci o pravotočivé šroubovici nese uloženu někde v sobě. Ve svých pokrokových představách se Cimrman utvrdil zvláště jednou při pozorování svého pětiletého nemanželského syna během opravy tříkolky. Ten také kupodivu, ač tak malý a nepoučen, vášnivě otáčel šroubovákem již při prvním pokusu správným směrem. Z toho Cimrman geniálně vyvodil, že ona informace (ve formě pravotočivé šroubovice) musí být dědičná!
Na další rozvíjení Cimrmanových teorií můžeme usuzovat z dobových výpovědí svědků, pořizovaných jistým Bořivojem Horáčkem - doktorem psychiatrie, který se už tehdy o Cimrmana živě zajímal. Cimrmana šroubovice často pronásledovaly ve snech, a v opilosti se pak z pochopitelných důvodů dokonce zdvojovaly na - v té době neobvyklé útvary - dvoušroubovice. Tím, jak postupem času Cimrman hlouběji propadal své alkoholické závislosti, se na jeho základní představu (v té době už převážně dvoušrobovicově řešenou) nabalovaly další částice. Ty byly později identifikovány jako proteiny. Dalším výrazným přínosem v této věci byl Cimrmanův čelní náraz do telegrafního sloupu v obci Milínov před domem s č.p. 12. Bezprostředně po této významné události se totiž některé z částic nabalených na dvoušroubovici daly do pohybu, a jevily se navíc v různých barvách. Pro nás je důležité zmínit, že tímto se nám proteiny rozdělily na ty, co i po nárazu zůstaly relativně v klidu (později nazvané histony), zatímco pestrobarevné, divoce tančící částice dnes označujeme jako proteiny enzymové povahy asociované s DNA.
Cimrmanova kariéra na poli molekulární genetiky skončila bohužel na protialkoholickém oddělení psychiatrické léčebny ve Strakonicích. I zde však, ještě před nasazením elektrošoků, můžeme mluvit o posledním učiněném genetickém objevu. Ve fázi nucené abstinence se totiž Cimrmanovy dvoušrobovice již začínají zdvojovat, dnes říkáme replikovat.
Nastává přestávka pro neutuchající potlesk, který dává přednášejícímu prostor občerstvit se a zapnout zpětný projektor.
Obr. 1
Nyní mi dovolte názornou ukázku. Původní Cimrmanovi kresby se sice dochovaly, je však velice, velice těžké na nich cokoliv identifikovat. Cimrman se sice snažil nové výjevy okamžitě zaznamenat, aby je později ráno nezapomněl. To byl však, vzhledem ke stavu ve kterém se přitom obyčejně nacházel, poměrně obtížný úkol. No, jistě si dovedete představit, jak takové čmáranice, pardon nákresy, asi vypadaly... Pro demonstraci bych zde jednu z nejpovedenějších kreseb předvedla. Vypadalo to asi nějak takto (obr. 1).
Na obrázku se nám jasně rýsují červená vlákna DNA. Zamlžením vědomí už nám vznikají inter- a intramolekulární vodíkové můstky (to jsou ty modré čáry přes všechno). Místy se objevují siluety půlitrů, láhví od alkoholu... Jistě již tušíte, před jak náročným úkolem jsme při interperetaci něčeho takového stáli... Pro zajímavost, zvláště tady kolegyně doc. Daňková se, za účelem správné interpretace těchto dat, snažila nejednou v laboratoři do takových stavů sama uvést.
Doc. Daňková sklopí svůj zrak do klína.
Osvědčil se nám zde zejména fernet a rum. To bychom už ale zabíhali do přílišných podrobností.
Doc. Daňková se lehce třese, není dobře patrno, zda se směje nebo zda to je následek špatných vzpomínek na "badatelskou" činnost.
Na závěr předkládám ukázku toho, k čemu jsme, tak náročnými interpretačními postupy, s kolegy nakonec dospěli (obr. 2).
Obr. 2
